Zpravodaj

Autor: administrator <kelt(at)beltine.cz>, Téma: Zpravodaj, Vydáno dne: 11. 01. 2005

je čtvrtletník vycházející výhradně jen pro členy sdružení Bratrstvo Keltů.
Obsahuje původní články ze všech oblastí zájmu o naší keltskou kulturu, historii, civilizaci a odkaz domácích i severozápadních keltských národů. Také aktuální informace o pořádaných koncertech, výstavách, přednáškách a dalších akcích, nabídky CD, kazet, knih, zájezdů atd.....
Tištěný na bílém papíru 80 gr/m, velikost A5, černobílý s fotografiemi a ilustracemi, rozsah 16 - 28 stran, IČO 62933213, MK ČR E 7289, ISSN 1211-1708.
CHCETE ZPRAVODAJ PRAVIDELNĚ DOSTÁVAT DO SVÉ POŠTOVNÍ SCHRÁNKY? PŘIHLASTE SE ZA ČLENA SDRUŽENÍ

aktuální vydání: Ročník XV, číslo 61

kliknutím zobrazíte větší obálku Zpravodaje

OBSAH:

Úvodník
Pravidelná setkání
Anna Bauerová - kniha Stradona
Démáirt
Kytara po keltsku
Český Merán je plný tajemných menhirů, stél a studánek... XII Hejk
Pozdní samainový květ

ukázka z článku

KYTARA PO KELTSKU
Vlastně jsem chtěl původně napsat článek s názvem nebo alespoň tématem „Keltská kytara“. A velmi dlouho, jak Tomáš Křivánek potvrdí, jsem s tím otálel. Posléze jsem si uvědomil, že to asi mělo hlubší důvody – tedy to otálení. Především, titul Keltská kytara silně evokuje název desek Michala Hromka, o kterých jsem – při vší úctě – psát rozhodně nechtěl. A za druhé, ne-li vlastně za prvé, málokterý hudební nástroj má k muzice, dnes nazývané keltskou (tedy ke středo a novověkému folklóru Irska, Skotska, Bretaně a dalších přidružených zemí), tak daleko, jako právě kytara. Hudebním fanouškům to možná bude znít divně, ale kytara se v novodobé keltské muzice začala prosazovat teprve začátkem šedesátých let minulého století a hlavní zásluhu na tom měli spíše angličtí folkoví revivalisté, kteří hudbu keltských regionů s oblibou zařazovali do svého repertoáru. Trochu jinak tomu bylo v irsko a skotsko- americké hudební subkultuře, ale o tom až později.
Jedním pravděpodobným důvodem nepřítomnosti kytary v tradiční hudbě keltských zemí je obliba břeskných tónů. Píšťala, housle, dudy, později pak vysoko laděný akordeon – to jsou ty pravé „keltské“ nástroje. Trochu stranou stojí harfa, která odjakživa v těchto oblastech hrála důležitou, leč odlišnou roli. Zatímco břeskné nástroje se výborně hodily k doprovodu tance a bojových pochodů, harfa byla nástrojem dvorským, používaným hlavně k podbarvení zpěvu.  A i zde dominovaly spíše vyšší tóny, vyluzované nástroji menších rozměrů a tudíž k cestování po boku barda vhodnějšími než nástroje schopné znít i v hlubších polohách, avšak pro své větší rozměry k stěhování méně vhodné, nákladnější a tudíž méně často se vyskytující. Je to velmi zajímavé – keltská muzika si prostě nepotrpí na tvrzení (k němuž se samozřejmě nejvíce hodí basa), a když už, tak tento úkol svěřuje bubnu, např. proslulému bodhránu. Podobné je to ve staré evropské muzice, např. kontrabas je nástroj poměrně mladý (vyvinul se mezi violami da gambami apod.) a ještě v době renesanční se toho v Evropě moc nenabasovalo.
Není dost dobře možné psát o kytaře v keltských zemích a vynechat ostatní, proto nejdřív pár slov o historii kytaristiky všeobecně. Mimo svoji mateřskou zemi, tedy Španělsko, byla kytara dosti dobře známá minimálně od 18. století. Byla však přitom chápána jako nástroj spíše lidový až plebejský a v oblasti hudby tzv. vážné se začala prosazovat až ve století devatenáctém – viz často citovaný výrok Hectora Berlioze „Kytara – toť malý orchestr“ a dílo Niccola Paganiniho, který byl výborným kytaristou a pro kytaru také skládal. Nutno podotknout, že v kytarovém repertoáru je sice poměrně dost materiálu počínaje již obdobím baroka, většinou (ne-li výlučně) se ale jedná o přepisy skladeb určených původně pro loutnu. Mimochodem - mnoho takových skladeb se dochovalo z renesanční a barokní Anglie a Skotska a díky loutnovým tabulaturám z těchto dob se v zápisech uchovala i nějaká ta lidová hudba Skotska a Irska.
Španělští kolonizátoři dovezli kytaru do Ameriky, kde se začala úspěšně šířit. Na její cestě z jihozápadu, tedy hlavně z Mexika (a později nejprve osamostatnivšího se a posléze ke Spojeným státům přivtělivšího se Texasu ) se s ní potkali osadníci putující od východu. Velkou část těchto osadníků tvořili Irové, kteří si s sebou samozřejmě vezli nejedny skřipky. S harfami to však asi bylo horší a tak se unavení poutníci chápali kytar. Není tudíž nic divného, že většina pravých westernových čili západnických balad jsou původem balady irské, i když zpravidla textově poněkud přizpůsobené (typickým příkladem je žalozpěv Streets Of Laredo, který původně pojednává o jistém irském rebelovi ze 17. století, jménem Robert Emmett – a existují i další verze).

Autor: Bohumil Sýkora - celý článek ve zpravodaji č. 61.

CHCETE ZPRAVODAJ PRAVIDELNĚ DOSTÁVAT DO SVÉ POŠTOVNÍ SCHRÁNKY? PŘIHLASTE SE ZA ČLENA SDRUŽENÍ